KRÉTA 2006

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den 1

13.5.2006, Neděle................. část západně a jižně od Chanii

Auto máme mít přistavené v 8:00 hod. Řekyně je přesná, dokonce přišla dříve, což nebývá zvykem. Dostáváme hezkou stříbrnou 4 dveřovou KIU s klimatizací a rádiem s CD přehrávačem. Namísto kategorie A je to B a bez příplatku. Je dokonce i čistá z venku i uvnitř. Podepisujeme smlouvu, při platbě 175€ se mi třepou ruce, ale cena je výborná, 25€/den. Nemusím se o nic start, kdyby se něco stalo, mám číslo, kam volat. Podvozek a pneu však nejsou pojištěné, takže to Jirkovi zdůrazňuji. Ten se samozřejmě rozčiluje, že není blbej. Fasujeme mapu, ale pro jistotu jsme si ještě 2 další vzali s sebou. Strašně ráda píšu do mapy poznámky.

Nabaleni vším potřebným, co by se mohlo hodit při koupání (karimatky, slunečník, rakety, časopis, šnorchl, diskmen, pití a nějaké ty pamlsky) usedáme do vozu . Jirka za volant, já vedle něj a Iva se skrčí vzadu a poslouchá CDčka.

V 8:30 vyjíždíme. Chvíli Jirkovi trvá, než se seznámí se spojkou a prací brzd, ale zdárně vycouváváme na hlavní cestu a vyrážíme na západ směr první čerpačka. V nádrži je asi 1/2 , takže se domlouváme, že natankujem do plné a zjistíme, kolik KIA žere, jaké jsou vzdálenosti, jaké cesty, jak se zkrátka pojede. Platíme 24€.

Najíždíme na slavnou severokrétskou dálnici, o které jsem mnohé četka a jsem zvědavá. Je to vesměs dvouprovdovka s širokým odstavným pruhem. V odstavném jezdí ti pomalí a náklaďáky, v normálním ti rychlí. Výhodou je, že se vedle sebe vejde i 6 aut, takže nějaké bouračky nehrozí. Jirka se brzy sžívá jak s autíčkem, tak vozovkou a místními zvyky a co by mrk, je na tacháči 120. Marně hledám v průvodcích, kolik že je nejvyšší povolená rychlost. Zapadáme do kolektivu. Auto z půjčovny se pozná podle nálepky na dveřích (tu jsme naštěstí neměli) a pak podle dokladů nalepených na předním okně. Takže sledujeme, že předjíždíme hlavně turisty, kteří striktně dodržují dopravní předpisy. Podotýkám, že jsme za celých 7 dní cestování potkali jen jednou policejní vůz a osádku. U jezera Kournas v taverně.Taky jsme závěrem konstatovali, že nám (tedy Jirkovi) přijde předvolání na dopravku až doma, že nás třeba někde vyfotili, a v rámci slavné EU konaj. Je prosinec, a nic.

Vybrala jsem cestu podél pobřeží, míjíme Rodopulou Cape, na který je nádherný jasný pohled, žádný opar, i když ten je po ránu běžný. Blížíme se ke Kissamos. Dálnice končí, cesta se stáčí do vnitrozemí, napravo se už vzdaluje Gramovousa Cape. Zastavujeme a okukujeme shora Falassarna brach.

Shora je to nádhera. Žlutý písek, modré moře, někde by tam měly být archeologické vykopávky. Elafonisi nás však láká víc, takže startujeme a uháníme na jih. V Kefali už odbočujeme směr Vathi a Elafonisi. Po chvilce se před námi objevuje kláštěr Chrisoskalitisa. Parkujeme a přibíhá k nám nějaký mladík. Podává nám ruku, se všemi se zdraví minimálně 2x a něco mumlá. Až po pár vteřinách rozeznáváme, že je hluchoněmý. Přesto milý a nevtíravý. Jen si nedovedu představit, že to dělá celý den. Dáváme mu nás český pamlsek, a míříme nahoru.

Vstupné je dobrovolné. Protože se neradi cítíme jako chudí a lakomí Češi, házíme do misky nějaké mince. Okukujeme suvenýry, fotíme. Vzduch je provoněn levandulí a tymiánem, sluníčko hřeje. Klášter je velice skromný, střídá se klasická bílá a modrá. K vidění toho moc není, přesto je to velice milá zastávka. Určitě doporučujeme krátkou zastávku.

Klášter Chrisoskalitissa ...........Kostel uvnitř .............................Příjezd k pobřeží ..............

Zátoka u Chrisoskalitsy

Asi v 9:50 přijíždíme k Elafonisi. Asfaltka se změnila v prašnou cestu a já zase přemýšlím, jak to ty BUSy mohou zvládnout. BUSy najíždějí až kolem 11:00 hod., takže všude je stále klid, čisto, parkujeme pod stromem, bereme s sebou vše potřebné a hledáme místečko mimo stávající lehátka a slunečníky a co nejvíc u pobřeží. Iva klasicky ulehá pod slunečník, aby se náhodou trošku neopálila. Fotíme tu idylku a s Jirkou se vydáváme na průzkum. Procházíme lagunou s dosti chladivou vodou. I když jsme v plavkách, hledáme tu nejméně hlubokou sektičku. Přecházíme přes písečnou dunu, kolem skalisek, sbíráme první mušličky a obdivujeme růžový písek. Přestože je voda opravdu chladivá, osmělujeme se a ponořujeme. Musím ale opravdu plavat a hýbat se. Jirka se vydává s brýlemi a šnorchlem ke skaliskům a hledá první větší úlovky. Přeci jen něco většího nalézá. Od té doby, co našel na Rhodos asi 20 cm mušli i s jejím živým majitelem, je ve vodě se šnorchlem pořád. Kolikrát o něm i 2, 3,4 hod. nevím. Kolem 11:30 hod. už začíná být okolo nás rušno, tak se rozhodujeme, že popojedeme někam jinam. Jistojistě víme, že se zde ještě jednou vrátíme.

Elafonisi

Míříme na Elos s cílem Paleochora . Za Elos, směrem na Mili je jediná lokalita na celé Krétě, kde se u cesty prodával olivový olej. Já osobně si vždy 2 litry kupuji. Musí být ale opravdu domácí. Cena 5€ za litr. Dá se koupit ještě med, oříšky v medu, ale to my zrovna moc nemusíme. Kupovali jsme loni tymiánový med s oříšky, ale náš med je lepší. Je to přííííšerně sladké.

Přijíždíme do Paleochory. Cesta se pak větví. Můžete vpravo, či vlevo (připomíná mi to Haraki na Rhodosu). Vybírám pravou a přijíždíme k pláži opět lemované promenádou s tavernami, restauracemi a obchůdky. Koupat se nám nechce, tak se vydáváme po cestě ke konci pláže za vrcholek. Přicházíme však k nějakému smetišti, staveništi, částečně přístavišti, či co to je. Vracíme se a popojíždíme ne západní část. Ta je rušnější. Pláž je až dále. Jirka má veselou náladičku, takže najíždí až na betonové molo. Moje nervy trpí. Říkám si, zda zaparkuje až na konci nebo tak, že když otevřu dveře, budu moci skočit přímo do moře. Vidí mé psychické utrpení a vnitřní boj zda se ozvat nebo ne a zastavuje normálně. Vystupujeme a kocháme se temně modrým mořem a jeho hloubkou. S přáním přeci jen se ještě někde usadit a vykoupat.

Západní strana .......................... Pobřeží...................................... Pohled k východu..............

Najdeš PSA ????

Už mám docela vytvořenou představu, zda se na mapu dá spolehnout či nikoli, za jak dlouho asi projedeme 2 cm na mapě a kolik je to asi km. Jirka se už s autíčkem sžil, takže je čas sjet z těch lepších tras. Kousek za Paleochorou odbočujeme vpravo. Na mapě by to měl být směr Temenia.

Nalézáme vesničky Strati a Azogires, které nejsou uvedené na mapě. Vybrala jsem nejkratší trasu, po úzkých cestách, přes vesničky, které zbožňuji (ty širší s vodorovným značením budu nazývat státní). Klid, pohoda, příjemná atmosféra ospalého venkova, domorodí Řekové, kteří nikam nespěchají, vždy, když jedeme my, nic nedělají, je vidět až do jejich kuchyní a pokojů přes otevřené dveře. Závidím jim tu pohodu.

Zdárně přijíždíme do Rodovani a míříme na jih po státní do Sougie. Je to malá poklidná vesnička, jejíž život několikrát za den oživí lodě dopravující turisty z/do Ag. Roumeli, Paleochory nebo na Gavdos.

    Pláž v Sougii

Několik studií a hotýlků, taverny, obchůdky. Zaparkovali jsme na okraji pláže a jen s karimatkou a batohem mířili na druhou stranu, spíše k útesům. Slunce už tolik nepálilo, ale bylo příjemně. První šla dokonce do vody Iva. Asi ji zaujaly docela příjemné vlny. Je zde oblázková pláž a pobřeží se prudce svažovalo do moře. Oblázky jsou nepříjemné při vstupu do vody. Doporučuji boty. Špatný pocit při plavání umocňovala jen chladná voda, vlny a hloubka to byla pohoda. Jirka se zase zdechnul hledat místní mořské potvůrky. S prázdnou opět nepřišel. Z plavek vylovil 4 kousky kolem 4 -5cm. Slunce pomalu zacházelo za skálu, takže kolem 17:15 hod. jsme usoudili, že by bylo dobré se vrátit.

Cesta na sever byla zajímavá. Projížděli jsme soutěskou Ag. Irini. Klasické stoupání, klesání, zatáčky. Klikyháky na mapě Iva definovala jako střeva. Tento pojem se ujal. Použitelný však byl jen na té západní části Kréty od Rethimna a okolo Lasithi.

Vnitrozemí ...............................za Dimitrianou, směr sever.......sesuvy svahu

Uvažovala jsem o tom, že prozkoumáme cestu do Omalos a možnost navštívit Samarii individuálně, ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme přeci jen s průvodkyní. Za Dimitrianou jsme udělali fotku vnitrozemí a za Nea Rounatá další. To nás poprvé překvapily sesuvy půdy. Bylo to do půlky cesty. Provoz byl téměř nulový. Jak by to asi vypadalo ve špičku, pokud v těchto končinách nějaké vůbec je. Následně jsme projížděli plantážemi pomerančovníků. Zarazilo nás, že pomeranče hnijí na zemi a nikdo je nesbírá. V úseku, kde se asfaltka změnila v šotolinu a za auty se prášilo, byly stromy pokryté prachem. A jelikož se Jirkovi zželelo opuštěných pomerančů, zastavil a šel si s nimi „popovídat“. Dnes už vím, proč je v řeckých apartmánech vždy ruční lis na citrusy. Za celá svůj život jsem nevypila tolik čerstvé pomerančové šťávy, jako letos na Krétě. Taky jsme ještě potkali ještě více hnijící grepy, ale s těma jsem si šla popovídat zase na skok já.

Ještě jsme nebylo moc unaveni, takže jsem Jirku vedla k Lake Agia. Musí se ale z jedné hlavní trasy přejet na druhou. Značení je dobré, musíte se ale dát směr Souvis. Zní to divně, když jste na opačné straně a jedete ne sever. Po pár metrech musíte ale odbočit vlevo. Značení je přímo na jezero,nedá se minout. Před odbočkou na vedlejší kupujeme z valníku meloun. Lake Agia je sladkovodní jezero. Dají se vypozorovat ryby, vidět jsou kachničky i okolo poletující ptactvo. Posedět můžeme na lavičkách na hrázi a občerstvit se v místní taverně. Zapadající slunce tuto idylu jen dokresluje.

Jezero Agia

Do studií jsme se vrátili v 19:30 a najeli jsme 214 km., útrata 10€ za olivový olej.

Den 2

15.5.2006, Pondělí................................ Iraklio, Knossos, Chersonissou

Přestože se říká, že jsou muzea a památky v pondělí zavřené, dala jsem na průvodce z naší knihovny, kde je uvedeno, že má Knossos otevřeno celý týden a naplánovala trasu po tom nejznámějším z Kréty – pozůstatky Mínojské civilizace, zbytky paláce v Knossu a jeho blízké okolí. Na Knossos mám hezkou vzpomínku. Fotky se mi před 9-ti lety moc povedly a měla jsem s čím srovnávat. Tehdy jsme však měli celá skupina Slovenskou průvodkyni. Nyní jsem se musela této „cti“ zhostit já, aby moje rodinka z těch vykopávek něco měla a nenudila se.

Ale po pořádku.

Vyrážíme směr východ v 8:10 hod., což je na můj vkus trochu pozdě. Slunce už hřeje a já tuším, že pochod po rozpáleném Knossu nebude procházka Rajskou zahradou. Co teprve najít místo na parkování. Ale v květnu to snad bude lepší. Najíždíme na „Severokrétskou dálnici“. Po několika km nás předjíždí vousatý prošedivělý Řek v téměř novém Jeepu. No a protože to si Jirka nemůže nechat líbit, přišlápne nohu na plyn a kouká zjistit, co má v kufru. To sice přesně nezjistíme, ale zato v jeho levém zrcátku vidíme báječně jeho tvář. Asi je na podobné povahy jako můj muž a zrychluje. My také. Když vidí, že se jen tak asi nevzdáme, jen malinko zpomaluje. Jirka už nepředjíždí, ale drží se ho jako klíště. On předjíždí, my také, on zpomalí, my také. Všímá si toho a mává nám. Asi ho to baví, že má společnost, takže jedeme za sebou celé skoro 2 hod. Tímto způsobem cesta utíká docela rychle. Jsem zvědavá, kam až si budeme vzájemně dělat společnost. Je to opravdu super jízda. Kromě sledování Jeepu se opět kochám krajinou; je vidět pohoří Idi. Blížíme se k hlavnímu městu a provoz se zpomaluje. Začínám se bát, ať nemineme odbočku. Vidíme první hnědou ceduli, která signalizuje blízkost odbočky. Ale co to, náš kamarád, zpomaluje, tlačí se doprava, mává, klaní hlavu a zvedá palec, jako by chtěl říci: „bylo to fajn, díky za společnost, ale už se neuvidíme“. Odbočuje. Je nám to líto, ale jsme rádi, že jel až ke hlavnímu městu. I my už odbočujeme.

Přesto, že je Knossos na jih a mělo by se odbočovat vpravo, pokud jedete od západu. Ale POZOR, je třeba se tlačit do levého pruhu, musíte sjet z dálnice směrem vlevo (světelná křižovatka) jakoby do Iraklia. Pak už Vás šipky navedou. Značení je výborné.

My pak museli projet prašnou cestou, která se opravovala. Mám pocit, že se opravuje po 9-ti letech, jelikož i tehdy jsme se po této cestě vlekli pomalu. To si pamatuji dost dobře. Cesta i cedule Vás navedou přímo k parkovišti. Poznáte to i podle množství stánků a obchůdků se suvenýry. Po necelých 2 hod. jízdy jsme v Knossu. Hledáme místo k parkování, pokud možno ve stínu, ale ta lepší místa jsou už zabraná. Je 10 hod. Házím batoh na záda, klobouček na hlavičku, peněženku po ruce a text s komentářem a plánkem v ruce. Platíme vstupné.

Vcházíme do areálu a já si přesně vybavuji, jak nás před léty posadila průvodkyně na schody divadla a začala povídat o historii paláce a Mínojské civilizace. Tak např.:

Zeus unesl fénickou princeznu Europu na Krétu. Měli syna Mínoa, Rhadamanthya a Sarpedona. Ty později adoptoval krétský král Asterios, když mu dal Zeus za ženu milovanou Europu. Ti pak měli syna Krete, po němž dostal ostrov jméno. Po Asteridově smrti si bratři ostrov rozdělili. Mínos dostal Knossos, Rhadamantys – Faistos, a Sarpadon Malii. Minos pak oba bratry z ostrova vyhostil a za pomoci Poseidona si zajistil vládu nad ostrovem. Jako dar mu slíbil obětovat bílého býka. Oklamal ho však. Poseidon se rozzlobil a způsobil, že se do býka zamilovala Minoova manželka Pasifee Objevitel a stavitel Daidalos ( postavil palac v Knossu) pro ni postavil dřevěnou krávu, do niž se ukryla a odevzdala býkovi. Pasifee porodila Minotaura – člověka s býčí hlavou, kterého Minos ukryl do labyrintu Knossu. Theseus, syn Athénského krále se rozhodl, že býka zabije. Na Mínoově dvoře se však zamiloval do jeho dcery Ariadny. Ta mu pomohla tím, že mu dala vlněné klubko, což ji poradil Daidalos). Díky klubku našel Theseus cestu z labyrintu ven (odtud Ariadnina nit).

Vstupujeme novým vchodem, míjíme bustu Artura Evanse, který Knossos, dá se říci, přestavěl. Jedni s ním souhlasí, druzí tvrdí, že vše zničil. Těžko hodnotit. Každý vnímá jinak. Já osobně si myslím, že moderní beton a historické kameny asi nejdou moc dohromady, ale na druhé straně bychom si asi těžko představovali, jak palác vypadal, jak byl konstruován. Kdyby ho vystavěl celý, asi by to přehnal, ale kousky sálů, několik sloupů, snad to jde. I restaurování fresek – tedy jejich kopie na zdech jsou co platné. No a studenti archeologie se mají alespoň na čem učit. Jirku okouzlují Rohy zasvěcení. Ty pravděpodobně symbolizují posvátného býka. Snažím se projít veškeré známé pamětihodnosti a ke všemu přečíst nějaký komentář. Hlavně proto, aby i Ivana z této prohlídky něco měla. Fresky se jí docela zamlouvají a zbytky paláce se sloupy také, ale to, co max. ½ metru nad terénem, to je pro ni kamení. Jirku také zaujala Freska krále a velekněze neboli Princ s liliemi. Na Ústředním nádvoří váhám, kudy se dát, ať se v tom horku moc nenaběháme sem a tam. Volím směr jih. Snažím se identifikovat Královnin i Králův megaron (síň dvojbřitých seker), které jsou vystaveny mj. v muzeu. Jediné, co omylem míjím, jsou nenalézám, jsou fresky delfínů, které si opět z minula pamatuji. Vracet se mi nechce. Mám dojem, že přístup k nim byl nějak zahrazen páskou, ale jistá si nejsem. Škoda.

Vstupujeme novým vchodem, míjíme bustu Artura Evanse, který Knossos, dá se říci, přestavěl. Jedni s ním souhlasí, druzí tvrdí, že vše zničil. Těžko hodnotit. Každý vnímá jinak. Já osobně si myslím, že moderní beton a historické kameny asi nejdou moc dohromady, ale na druhé straně bychom si asi těžko představovali, jak palác vypadal, jak byl konstruován. Kdyby ho vystavěl celý, asi by to přehnal, ale kousky sálů, několik sloupů, snad to jde. I restaurování fresek – tedy jejich kopie na zdech jsou co platné. No a studenti archeologie se mají alespoň na čem učit. Jirku okouzlují Rohy zasvěcení. Ty pravděpodobně symbolizují posvátného býka. Snažím se projít veškeré známé pamětihodnosti a ke všemu přečíst nějaký komentář. Hlavně proto, aby i Ivana z této prohlídky něco měla. Fresky se jí docela zamlouvají a zbytky paláce se sloupy také, ale to, co max. ½ metru nad terénem, to je pro ni kamení. Jirku také zaujala Freska krále a velekněze neboli Princ s liliemi. Na Ústředním nádvoří váhám, kudy se dát, ať se v tom horku moc nenaběháme sem a tam. Volím směr jih. Snažím se identifikovat Královnin i Králův megaron (síň dvojbřitých seker), které jsou vystaveny mj. v muzeu. Jediné, co omylem míjím, jsou nenalézám, jsou fresky delfínů, které si opět z minula pamatuji. Vracet se mi nechce. Mám dojem, že přístup k nim byl nějak zahrazen páskou, ale jistá si nejsem. Škoda.

Vidím, že Jirka je s foťákem ve svém živlu. Fotí, co mu padne do oka. Takže se ujišťuji, že máme další paměťovou i nabité baterky. Ve stínu stromů v jižní části se na chvíli zastavujeme. Kromě občerstvení je i příležitost se pokochat velikostí areálu, vždyť další zbytky jsou rozsety i za plotem, po okolních kopcích. Množství olivovníků a dalších strom¨ů na protějších svazích stojí také za pohled.

Stáčíme se k severu a míjíme další mou vzpomínku. Obří pithoie. U té jsem se před léty také fotila. Jsou to vlastně obrovské zásobnice, kterých bylo objeveno více, než 100. Toto místo je však oplocené. V části, která je částečně zrekonstruovaná vidíme mladé Řekyně, které malují na zeď. Neřekla bych, že se jedná o restaurátorství, ale v každém případě to, co malují je k něčemu dobré. POZN: Průvodkyně v Egyptě nám říkala, že výmalby v pyramidách a hrobkách už také nejsou původní, ale že jsou obnovovány moderními barvami. Díky kamery vidím i do míst, kde oko nedohlédne. Kamera dokáže osvětli to, co je pro oko černé. Jsem schopna zaostřit do malé nepřístupné místnosti pod terénem. Je však prázdná. Obdivujeme Fresku Útočícího býka a míříme do fronty k Trůnnímu sálu. Fronta není sice tak velká, ale přesto se snažím nějak nakouknout dovnitř a předběhnout se. Bohužel, strážkyně pořádku vidí vše a tak jdu poslušně na konec. Jde to pružně. Tento sál s přilehlým pokojem a očistnou lázní sloužil údajně jako svatyně. Fotíme, filmujeme a pokračujeme dále.

Koukáme směrem k divadlu a tzv. Královské cestě, prohlížíme si místnost s dalšími freskami, procházíme prvním patrem (piano nobile) a opět shlížím k místu, které mi utkvělo v paměti. Tady se zastavil čas. Vzala jsem si s sebou jednu starou fotku a porovnávám. Stojím u západního skladiště. Tedy doufám, protože už jsem z toho rozeznávání co je co celá doblbnutá. Zlatý průvodce. Ale výhodou je, že nemusíte nikam spěchat od místa k místu a jdeme si svým tempem. Tak tedy koukám na jakoby sklepení, kde je několik pithoi. Představuji si, co asi vše v těchto nádobách skladovali. Obilí, olivový olej, olivy, víno ….. Vidím, že už Jirka i Iva mají kamenů tak akorát. Areál jsme prošli, takže už jen navštívit WC a vydat se směr auto.

Stejnou prašnou cestou míříme do Iraklionu.. Proplétáme se uličkami, je poledne a horko. Městská doprava ještě ujde. Hledáme šipky na Archeologické muzeum. Našli jsme jej docela jednoduše, ale na parkovišti pod muzeem se platí. Ne že by nám šlo o pár Eur, ale je to pro nás další výzva, jak ukázat, že jsme chytří. Otáčíme to a míříme k moři. V centru jsou parkovací zóny a místa vyhrazená na parkovací lístky. Všude jsou cedule, na kterých Vám vyhrožují odtažením vozu. Všimla jsem si čerpačky a obchodu Mc Donald. Děláme si tak dvě čestná kolečka (to pro jistotu), všude jsou jednosměrky. A navádím Jirku na čerpačku. Ve 12:25 hod. zdárně parkujeme. Rada zní: V Iraklionu dojeďte až do přístavu, druhá souběžná komunikace od moře, poblíž muzea se nachází ČS Shell. Pokud budete mít štěstí, můžete tam bezplatně zaparkovat.

Procházíme okolo Benátských hradeb, z nichž je báječný výhled na okolí i na moře. Nacházíme se na Plateia Elefteherias, ale nějak se nemohu zorientovat. Vím, že odsuj musí být muzeum vidět. Mám útlum. Snažím se nekoukat na plánek města, ale vzpomenout si na něco z minula sama. Jirka je nervózní a oslovuje svou angličtinou – neangličtinou dvě maminy s kočárky. Z nich se, jak už to tak občas bývá, vyklubou Slovenky. Nežijí tu, ale jsou na dovolené bez manželů. Muzeum je zrovna nezajímá, takže koukám do mapky a udávám směr.

Zjišťujeme však, že v muzeu je polední pauza, takže usedáme na betonový pás plotu (jako všichni ostatní) a využíváme čas k občerstvení. Otevírá se ve 13hod.

Opět mám svůj cíl. Ze všeho nejvíc se těším na konec prohlídky. V jednom z posledních sálů se nachází dřevěná maketa paláce v Knossu. Je to asi směšné, ale ta mě uchvátila nejvíce z celého muzea.

Ale postupně. Opět jsem vybavená českým plánkem a pokyny, čeho si nejvíce všimnout. Přesto ke vstupence dostáváme ještě plánek v angličtině. Porovnávám a ukládám jej do kapsy. Česky je česky.

Postupně a poctivě procházíme všechny místnostmi. Ty jsou uspořádány chronologicky od neolitu a ž po římské období. Nahlížíme do všech vitrín. Co se nám líbí, u toho se zastavíme, ohodnotíme, diskutujeme. Záporem je, že se najednou do muzea nahrnulo mnoho lidí. Měli jsme se posadit a chvíli počkat, než nápor ustane. Lidé se však postupně rozptylují, my zpomalujeme, prostoru je více. Hlavním lákadlem je Disk z Faistu. Tento hliněný disk byl odkryt v r. 1903 v paláci ve Faistu, kde se chceme s určitostí podívat. Dalším lákadlem je např. Hadí bohyně. Je to žena s odhalenými ňadry. V rukou drží 2 malé hady. Pochází z doby cca 1600 let př.n.l. a byla nalezena v Knossu. Za podívání stojí i malé zlaté přívěsky. Např. Přívěsek s včelami. Pochází cca ze 17. stol. př. Kristem a byl nalezen v Málii.

Jirku uchvátila kromě historické přilby ve vitríně také Býčí hlava. Je to vlastně nádoba, cca ze 16 . stol př. Kr. Údajně sloužila k nalévání vína při obřadech a byla nalezena také v Knossu. Býčí hlava má vsazené křišťálové oči a perleťový čumák. Další zajímavostí byly pro Jirku dvojbřité sekery. Tyto sekery sloužily jako běžný nástroj i jako posvátný symbol.

Za pohled stojí i Váza s chobotnicí, fresky v Síni fresek, Síň se sarkofágy, v sále č. 5 jsou např. hliněné tabulky s lineárním písmem A a B a td. Sál č. 14 se kromě fresek pyšní právě modelem paláce v Knossu.

Po této vzdělávací túře usedáme na lavice u východu. Je zde malá, ale hezká zahrada. Pohlížím na tváře své rodinky a snažím se odhadnout, čím vším je ještě mohu zatížit.

Vyrážíme po ul. Averof, směr Plateie Kornatou. Na něm by se měla nacházet Bembova kašna. Odtud směr em na východ na Plateia Ag. Aikaterínis, kde stojí kostel Agios Mínas.

Uvnitř obdivujeme nádherné malby, výzdobu, lustry. Obcházíme kostel dokola a jako vždy nalézáme na jeho boku lešení. To je snad klasika. Lešení už nás ani tak nezaujme, jako BOMBA, která visí dole z lešení těsně nad zemí. Jaký má význam, těžko říci. Určitě se nechystá vybouchnout. Spíše to vypadá, že by mohla plnit funkci olovnice. Vedle kostela je Muzeum církevního umění. Tam se však nedostaneme. Kostelní hodiny odbíjí celou. Pokračujeme k Morosiniho kašně ze 17. stol. Se lvími hlavami. Fotit se ale moc nedá, jelikož je náměstíčko Eleftheriou Venizelou plné obchůdků, restaurací a hlavně předzahrádek. Dalším kostelem je Ag. Markos. Bohužel, opět zavřeno. Asi se projevuje to pondělí, nebo siesta. Obdivujeme Benátskou lodžii. Na tento objekt jsem byla zvlášť zvědavá. Nebylo mi dodnes jasné, co to ta lodžie vlastně je, co tento pojem skrývá. Jedná se vlastně o dům s loubím, ale s jednoduchou a příjemnou výzdobou a úžasnou atmosférou. Dříve se zde scházela šlechta, dnes je z domu Radnice. Míjíme vlevo parčík El Greco (nejslavnější krétský malíř) Od náměstí Venizelou směrem k přístavu procházíme ul. 25. avgoustou. Opět ve výstavbě. Já, jako stavař obdivuji, jak vlastně Řekové staví

A opět se mi vybavují náročné a přísné normy EU. Dráty trčící ze země, nedokončené sloupy, kus hotové dlažby vpravo, kus hotové vlevo, uprostřed prach a hlína, výška sem výška tam. Jsem zvědavá, jestli se ty úseky spojí ve stejné výšce. Ale materiál je kvalitní. Kostel Ag. Titos ze 16. stol. Je zasvěcen patronu ostrova. A jsme u přístavu - jachetního. Vévodí mu Benátská pevnost, která odolávala hlavně náporu Turků v 17. stol. Pevnost založili Benátčané a nazvali ji Pevnost na moři. Naproti pevnosti nejdou přehlédnout arkády benátského arzenálu (opět pamatuji z minula). Máme čas, vše podstatné máme za sebou, takže Jirka velí, jdeme tam. Na pevnosti nás zaujaly lvi vytesaní do kamene. Na molu dost fouká, ale procházka je to příjemná. Nejsme zde sami. Kromě jiných turistů je zde ráj koček. Jsou všude a jsou dost ochočené. Z vody kouká rezavý vrak lodi. V dálce kotví dva trajekty společností Anek Line a Minoan Lines. Říkám si, že jeden z nich bude mít určitě namířeno mé milované Santorini, neboli Sv. Irenu, jak se ostrovu dříve říkalo. Pro mě je nejúžasnější pohled na startující letadla. Letiště je nedaleko.

Moc mě mrzí, že z Iraklionu nepoletíme. Nemohu zapomenout ani na moje PRVNÍ přistáni letadlem právě zde na letišti. Bylo asi 16 hod., slunce zapadalo. Krétu jsme už dávno rozpoznali a letadlo se stáčelo na přistání. Nezapomenu na pohled, který se mi naskytl. Nevím, zda je to tak stále, ale letadlo se stáčelo nad útes, na kterém začínala runway. Vypadalo to, že když bude níž, než má být, zavadí o útes podvozkem.

Došli jsme skoro na konec, ale už začínáme být trošku uchození. Jirka velí čelem vzad a míříme zpět k našemu autu. Procházíme přes arzenály, kde je příjemný chládek. Už nejdeme vrchem přes náměstí, ale spodní kratší cestou. Tankujeme za 12 € (1 litr : 1,075) a máme ½ nádrže. V 16:25 hod. vyrážíme směr východ, do mého opěvovaného Chersonissou najít malý příjemný hotýlek REA, kde jsem tehdy bydlela. Už p. Oršulíková z CK PanEurop, se kterou jsem v r. 1997 na Krétě byla mě připravovala, že není se na co těšit a vše je úplně jinak.

Vyjíždíme ven z centra, míjíme letiště, kde jak naschvál v tuto chvíli nic nepřistává a ani nestartuje a najíždíme na dálnici. Musím říci, že tento úsek už je opravdovou dálnicí. Vlevo je vidět okrska, po které tehdy jezdily autobusy a sbíraly turisty z jednotlivých letovisek. Vzpomínám na Maďary, kteří nastupovali v Guves a jeli s námi do Knossu a 20 min. monolog jejich průvodkyně v maďarštině. Hrůůůza.

Billboardy u cesty zvou do Aquaparku, který je novějšího data. Ten však nevidím, ale snažím se neminout sjezd na vedlejší cestu do Chersonissou. To se daří a opouštíme dálnici. Cesta je upravená, lemovaná stromy a svodidly. Vzpomínky se mi vrací. Byla to rušná komunikace, po které ve dne v noci do 3 hod. do rána svištěly auta a motorky. Náš hotel byl hned zkraje obce. A taky že je. Parkujeme a jdeme dovnitř. Mám však šok. Nikde nikdo, špinavá okna, pavučiny, bazén vypuštěný…. Uvažuji, zda má ještě před sezónou zavřeno nebo už zavřeno napořád. Nevěřím tomu, protože jsem nabídku na ubytování v tomto hotelu našla loni na stránkách Německé CK. V proluce vedle hotelu stojí další, za ním také. Ve stráni, směrem do vnitrozemí bylo jen pár domků a kilometry el. Drátů je dnes dálnice a další kvantum hotelů a apartmánů. Jen nádherný cca 8 m vysoký košatý fíkus je stále na svém místě. Zklamaně usedám do auta a schovávám fotku, na které jsem s majitelem hotelu.

Nakonec auto necháváme u hotelu Rea a míříme naší uličkou na pobřežní promenádu. Je odpoledne a vše je ještě takové opuštěné. Zrychluji, protože mě žene zvědavost. Jirka to vnímá a uklidňuje mě ať neblbnu. Mířím na terasu první restaurace, která je na ráně a rozhlížím se. Je to zase hrůza. Kréta opravdu severní stranou padá do moře. Pláž, kde se dalo před 9-ti lety ležet, kde stály slunečníky tuším ve dvou řadách, je dnes moře. Nechápu, co Angličany a Němce láká právě zde. Jedině noční život a ve dne spát. Procházíme kousek po promenádě na východ, ale po pár minutách se vracíme a míříme ještě k malému přístavu, vedle kterého je malý skalnatý výběžek. Do skály je zde vytesaný malý kostelík. Nyní byl zavřený, ale tehdy jsme byly s kamarádkou Juditou svědky svatby. Jediné, co je stejné jako před léty jsou mladí pouliční „malíři“, tvořící úžasné obrazy sprayovými barvami. Prohlížíme si od útesu druhou část pláže. Tu, kam jsme se s Juditou chodily koupat. I ta nestojí za nic, ale pláž je podstatně širší, než ta východní. Zde jsou i slunečníky a polehávající turisti. Kamerou se snažím dohlédnout do dálky, kde jsme se tehdy slunily. Fouká ale dost vítr. Balím to a dávám pokyn k návratu. V 17:30 hod. vyjíždíme směr západ. Jsem skleslá, zklamaná a mlčky koukám z okna. Ne nadarmo vždy říkám, že na stejné místo se nechci nikdy vracet. Jen Kréta bylo výjimkou, protože tehdy jsem z ní moc neviděla. Jirka se mě snaží rozveselit a navnadit na západ slunce. Ale výpočtem mi vychází, že už budeme dávno doma, když bude zapadat za horizont.

Najeli jsme 365km a domů do studií jsme přijeli ve 20:00 hod.

Vzhledem k tomu, že tento den nebyl až tak náročný, v úterý toho projedeme zase trošku více. Jirka kupodivu souhlasí.

DEN 3

16.5. ÚTERÝ ………. Jižní část ostrova pod Rethymnem:

Fragokastelo, Plakias, Moni Preveli, Lake Kourna

Dnem máme budíček zase brzy – v 5:00hod. Mi osobně, ani Ivě to nevadí, ale Jirka se rád převaluje v posteli, takže po chvíli já vstávám první, chystám něco k zakousnutí s sebou a klasickou naši snídani, kávu a veku se sýrem či džemem, příp. salám. Výběr ze 3 menu.

Na dvoře nám nějaký chytrý místní Řek zablokoval výjezd, takže jsme se ještě zdrželi sháněním majitele a boucháním na dveře domorodců. Poté, co uhnul i spící a rozvalující se místní hafan z výjezdu, mohli jsme b 6:30 hod. zamířit směr dálnice a směr Rethymno.

V tuto dobu ještě spousta místních i rekreantů spí, takže občas mineme nějaké zásobovací vozidlo. Jede se dobře, slunce se pomalu hrabe v dáli nahoru. Jirka sleduje cestu, já se kochám okolní panoramou a do mapy a Iva spokojeně dřímá v zadu na sedadle s kapuci na hlavě a sluchátky na uších.

Vycházející slunce dělá divy. Nádherně osvětluje protější kopce Bílých hor. Je to úžasná pohled, který vypadá spíše jako malovaný. Zastavujeme a fotíme.

Bílé hory v dáli Osvětlené sluncem

Bez komentáře Jako malované

Před VRISES musím zbystřit a dávat pozor na odbočku na Chora Sfakion. To se mi ale nedaří. Cedule ukazují stá le něco jiného, tedy pro mě. Já se vesměs držím mapy. Nechceme si zajíždět, takže Jirka zpomaluje. Instinkt a orientace mi radí, že musíme ihned sjet z dálnice někam doprava. Tyto zmatky problaly i Ivu, která dobrovolně bere mapu. Po chvíli vítězoslavně a ironicky slyším: „Ty, mami, a není to náhodou jen Svakia?“ Zamyslím se a hluboce se zastydím. Od této chvíle nevěřím řeckým tabulím. Sjíždíme na první odbočce směr Fones a Maza a za Mazou se instinktivně dáváme vlevo.na Svakii.

TAKŽE POZOR: na cedulích nehledejte Chora Sfakion, ale Svakia. Asi šetří místem a materiálem.

O kus dál máme opět malé rozptýlení. Silnice se mění v prašný úsek ve výstavbě, pochvílí dojíždíme autobus.

Státní cesta ve výstavbě ..............Prodej čerstvého chleba............Cesta nad soutěskou

Je to místní linka, takže čekáme netrpělivě na první vesnici a zastávku. Nestojí, ale sjíždí z naší cesty do Goni. Máme vyhráno a Jirka šlape na plyn. Budeme projíždět podél soutěsky IMPROS. Zastavujeme na vhodném přehledném místě a opět pořizujeme foto. Dosti fouká, ale je příjemný vzduch. Taky je tu úžasné ticho, které narušuje jen slabý šum borovic. Idylka. Projíždíme opět střevy a v zatáčkách troubíme. Okřikuji Jirku, že tu plaší zvěř a ruší klid, ale zase je v právu. Z ničeho nic se proti nám objevuje vůz. Žádná katastrofa, cesta kvalitní i dosti široká.

Soutěska Impros.........................Ústí soutěsky

Kozy domácí ................................Pohled do soutěsky.....................Ústí soutěsky Impros

Jižní pobřeží směr Fragokastello... ....Hory od moře.....................Pevnost Fragokastello

V 7:50 už vidíme Libyjské moře. Naskýtá se nám opět panoramatický výhled jak na klidné moře, ústí soutěsky, tak na hory v dáli a vesničky u pobřeží. Škoda jen, že opar a proti nám oslňující slunce. kazili tuto scenérií. Míjíme místní kozy na cestě a v domnění, že se do Sfakie ještě podíváme cestou ze Samarie odbočujeme na Fragokastelo. Zbožňuji, když projíždíme probouzejícími se řeckými vesnicemi. Všude klid, domácí zvířectvo, někde vidíte děti, jak se schází na BUS do školy. Pro jistotu tankujeme. zastavujeme u dvou stojanů menšího domku, který jako čerpačka vypadá. Vychází mladá holčina a obsluhuje nás. typujeme její věk. 23litrů/25 €. Za Vouvas – v Novikianě míjíme dodávku s chlebem. Linoucí se vůni, kterou nasála naše Kia nelze odolat. Zastavujeme a já jdu pro 2 veky., nejlevnější na Krétě -0,6 €. Je báječně křupavá voňavá a teplá. Přestože jsme snídali, téměř celá jedna veka mizí ještě než dojedeme do Fragokastela.

......................................Vnitřej pevnosti .............................................Benátský lev

Erb na zdi .............................................Nutné úpravy...................................Obytná věž

Místní pláž

V 8:15hod. jsme na místě. Z Benátčany vybudované pevnosti v r. 1371 zbyly jen obvodové zdi. Je otevřeno. Vstupujeme dovnitř. To, co nás upoutá hned při vstupu, je dnešní využití pevnosti - WC. Asi pro návštěvníky zdejší pláže.. Procházíme vnitřní část dokola,nahlížíme do rohových věží a kráčíme po bývalých zdech asi jednotlivých místností. Ve štítové zdi shlíží na moře benátský lev sv. Marka. Vedle pevnosti jsou tři pomníky. Dodnes mi dělá řecká alfabeta problémy, takže z průvodce dedukuji, že by to mohlo být sfakijskému vůdci Daskalogiannisovi , kterého údajně v Irakliu Turci stáhli zaživa z kůže a dále bojovníku za svobodu Daliánisovi. Toho Turci také zavraždili. Prý se traduje, že se v květnu za svítání jejich duše vydávají nahoru k pevnosti. Jdeme kousek dál k samostatné starobylé věži, která vykukuji opodál. Z bývalé historické stavby je obydlí a garáž v jednom. Čouhající elektrické dráty, rozvodna s pojistkami, beton a železo. Fuj. Míříme na pláž. Nikdo tu není. Slunečníky a lehátka jsou precizně srovnaná. Moře je klidné, chladné a průzračné. Ne koupání je opravdu chladivo. Škoda. zde by se mi líbilo. myslím, že moc turistů tu nebývá. Hotelů v okolí moc není. Atmosféru klidu a pohody dokresluje několik taveren u cesty, odkud je hezký výhled na moře.

Za volant tentokrát usedám já. Jsem zvyklá na náš Fordík, takže než si zvyknu na záběr spojky, trochu to túruji. Je to jízda brzda-plyn, zatáčka vpravo, zatáčka vlevo, užívám si to, než zase skončím s mapou v ruce.

U Rodakino odbočuji opět z cesty směrem k pláži Koraka Beach. Parkujeme a rozhlížíme se, kam se vydat. Široko daleko nikde nikdo, turisté žádní, jen jeden zdejší člověk opodál kouká, kdo ruší jeho idylku. Vydáváme se na okraj pláže k útesu. Je vysoký, zasahuje do moře, ale po skále se dá chodit suchou nohou. Fotíme se navzájem i společně , okukujeme díru ve skále kousek vedle. U skalisek Jirka nachází dokonce škeble. Je 9:30 hod. a my opět usedáme do vozu a míříme směr PLAKIAS.

Do Plakiasu přijíždíme v 9:45hod. Příšerně fouká. Projíždíme městečkem, rozhlížíme se, jestli nepotkáme průvodkyni Vendulku, která s námi jela už od Brna. Městečko je již probuzené, na pláži polehávají turisté, ale nějak nikoho nevidíme koupat se. Přesto parkujeme, převlékáme do plavek hledáme vhodné místo na ležení. Neseme i slunečník, ale asi ho nebude třeba. Tedy potřeba ano, ale slunce je zrádné i v květnu, ale taky by se mohlo stát, že nám ho odnese vítr. Pláž zde je příjemně písčitá. Míříme opět na stranu ke skalnaté

Plakias, skály..............................Pláž........................................... Jih za Plakiasem k M. Preveli

stěně. Vypadán to, že zde je místo nudistů. Rozeznáváme holé zadnice, ale uklidňuje nás, že jsou zde i v plavkách. K nudistům se neřadíme, ale ani nás nepohoršují. Každému co libo jest. Jirka zkouší vodu, já zatím přichycuji co se dá a čím se dá a ulehám, abych splynula se zemí a větru se vyhnula. To ale nejde. Písek je všude. Jirka se zklamaně vrací a ukazuje prsty jak je voda asi studená. Ani se neobtěžuji jít k moři. Naše teritorium narušuje početná rodinka Francouzů s kočárkem a babičkou. Opět nudisti. Už se to nedá vydržet, vítr i písek je opravdu nepříjemná kombinace. Balíme. Jsem šťastná jako blecha. Když si představím, že při výběru dovolené jsem váhala mezi Plakiasem a Ag. Marinou, ježí se mi vlasy. Strávit na tomto místě dovolenou by byla moje životní prohra. Musím říci, že kdekoliv jsme byli na dovolené, vždy jsme byli naprosto spokojeni svým výběrem. I když vždy se najde něco, co je záporem. V 11:50 hod. odjíždíme a těšíme se na klášter Moni Preveli.

Vydáváme se nejkratší cestou, něco jako naše okrska. Po chvíli zjišťujeme, že značení je opět mizerné, řekla bych klamavé, pokud tedy není chyba v mapě, že ano. V malém obchůdku se svou „turistickou“ angličtinou ptám pro jistotu na cestu. Instinkt mě opět nezklamal, jedeme dobrým směrem. Pláže Damoni a Preveli jsou velice lákavé, rádi bychom je navštívili, ale stále foukající vítr nás odrazuje. Stoupáme do kopce, míjíme památníky z válečných dnů Kréty, kocháme se alespoň pohledem dolů na pláže a na moře.

Jsme u cíle, hlásí hnědá cedule Monastery Agios Ioanis. Platíme vstupné v přijatelné výši. Na studenty se zde sleva nevztahuje, jelikož se nejedná o státní památku. Musím si však z batohu vyndat kalhoty, protože holé nohy jsou zakázané. Hned u vstupu nás okouzlí zdejší zahrada.

Nepřipadám si jako v klášteře, ale jako v botanické zahradě. U vstupu Vás zaujme i několik desek s textem v mnoha jazycích. Čeština samozřejmě chybí a na angličtinu nemám náladu, takže se já, zahradnický analfabet, zaměřuji na kytičky. Je úžasné co všechno a jak kvete. Jirka zaměstnává fotoaparát na plný výkon. Já se pak zaměřuji na mé osobě bližší stavby. Je zde kostel z 19. stol., ve kterém nám místní mnich zakazuje fotit i filmovat. marně. Za prohlídku stojí i malé muzeum s církevními artefakty. Všude jsou kamery, takže jen filmuji. Ve výklencích zdí za sklem je např. trnová koruna.

Pod nádvořím se rozkládá miniaturní ZOO. Můžeme zde sledovat pávy, daňky, kozy, husy, v klecích papoušky (dosti čilé) , všudypřítomné kočky už nás nemohou zaujmout.

Co mě ještě nadchlo, je nádherný košatý a jakoby stejnoměrně rostoucí a symetrický strom. Jeho jméno ovšem nevím. naši poklidnou procházku končíme. Jsme docela unaveni a hladoví, takže se domlouváme, že si dáme někde Řecký salát.

Cestou dolů se ještě snažíme zahlédnout kousek pod klášterem zbytky původního kláštera, nyní Kato Preveli.

Asi ve 14hod. zastavujeme u široko daleko jediné Taverny a dáváme si 3x salát a 1x pivo. Čekání nám krátí okukování .starého Římského mostu, pod kterým teče říčka. Šplouchání vody je balzámem pro uši, které nám ofukoval celá den vítr. V 15hod. platíme 8,8 €. a jsme nadmíru spokojeni jídlem i odpočinkem. Domluváme se, že už toho dnes bylo dost, hlavně na naše hlavy, takže okolo soutěsky Kourtaliotoko se po státní vracíme směr Armeni a Rethymno.

Protože máme dost času, uvažujeme o návštěvě města, ale nakonec popojíždíme po severních plážích mezi Rethymnem a Georgiopoli. Není to však to pravé ořechové. A do soli se nám tyky moc nechce.

Lake Kourna

Nakonec odbočujeme k Lake Kourna. Je to sladkovodní jezero, kde se údajně vyskytují i nejedovatí vodní hadi, což, když se o tom zmíním, odrazuje od koupání. Už cestou k jezeru potkáváme skupinky lidí, kteří si vyšli procházkou právě k tomuto jezeru. Hledáme místo k parkování. je tu docela dost aut. Jirka hned ožívá a začíná šílet, když má zaparkovat vedle nějakého postaršího Němce. Nechává velkou mezeru mezi sousedním vozem a stále popojíždí sem a tam, takže Jirkou vyhlídnuté místo se zmenšilo. my se ale vejdem všude, takže vypínáme motor a vydáváme se z kopečka dolů. Cestou procházíme všechny obchůdky se suvenýry, ale zboží je stále stejné. Na pobřežní cestě je jedna taverna vedle druhé. Hledáme místo, kudy sejít k pláži. Vidíme policejní vůz, poprvé. A záhy vidíme i zdejší policisty. Sedí v taverně, pojídají nějakou dobrotu a živě konverzují s obsluhou. Na pláži jsou umělohmotná lehátka, po hladině plave hejno kačen, je vidět i nějakou labuť a k nám si to míří bílé husy. Pláž v místě, kde jdeme je hlinitá, až písek, ve vodě užto vypadá jako bahno. Jezero je rozlehlé a klidné, voda má v různé vzdálenosti různou barvu. Je tu klid a hlavně tu nefouká. Jen v dálce je slyšet zvuk stíhaček, ale vidět, jako vždy, nejsou. Pomalu se vracíme k autu.

Čas pokročil, je 18:30 hod. a my se vydáváme opět po dálnici zpět k domovu.

Ve 20hod. jsme v cíli. Nejsme ani tak unaveni, ale spíše nás pobolívá hlava z téměř celodenního větru.

Ujeli jsme 257 km.

Pokračování - 4. den v samostatné rubrice